Martin Wagenknecht

Někdy člověk hledá a neví o tom. Někdy najde tam, kde by to nejméně čekal. Tak to asi bylo se mnou a jógovým cvičením, jež dokonale vyplnilo prázdné místo, které jsem uvnitř sebe cítil. Když to semínko zalévané litry potu vyklíčilo, přineslo jistotu a pevnou půdu pod nohama, otevřenost a jako bonus tělo přestalo být překážkou. Celý proces je stále v pohybu (a asi nikdy neskončí) a nyní bych se rád podělil o jeho plody s ostatními „hledajícími nehledajícími“.

Sešlo se to tak, že jsem se s ashtanga vinyasa jógou, našel jsem v ní řád a disciplínu (aniž bych tyhle věci dříve hledal) a z filozofie bych toho na začátku býval nebyl schopen přijmout mnoho, takže jednoduché: „Gram praxe je víc než tuna teorie,“ a „Cvič a ono to přijde,“ bylo přesně to, co ve mně zarezonovalo. Postupem času se moje vlastní praxe vyvíjela a zjemňovala, ale stále je to „ashtanga“, již se snažím vybrušovat a leštit.

Rád bych vyjádřil vděk všem svým učitelům, kteří mě pomáhali směrovat, nejen těm „jógovým“. Cítím potřebu tady alespoň zmínit své úplně první učitele Ladislava Pokorného a Katku Novákovou, od nichž jsem pochopil, že ten „jogocvik“ může být i něčím hlubším, Dalibora Štědronského, který mně uvedl na ashtangovou stezku a nabídl hodně životní inspirace, a v neposlední řadě, z jihoindického Maisúru, Vinaye Kumara, jenž mě provedl daleko za hranice mých možností, a hlavně jeho bratra Vijaye, který mě vede k propojení silové složky s indickou jemností a to celé je postavené na hlubokém dechu.